K napsání tohoto článku mne přivedla debata na jednom serveru, kdy se její účastníci vyjadřovali k potřebě nebo nepotřebě externího expozimetru/flashmetru v době digitálního věku a histogramů. Bylo velmi zajímavé tuto debatu sledovat. 

 

Zastánci používání expozimetrů (budu používat toho označení i pro flashmetr, protože lépe vystihuje povahu zařízení) se většinou rekrutovali z řad zkušenějších fotografů, kteří mají nějaké zkušenosti s analogy. Proti tomu stáli odpůrci "drahých a zbytečných" přístrojů - ti pocházeli především z řad mladších fotografů kteří s analogovým procesem nepřišli do styku. Naprosto chápu odpůrce z tábora amatérských fotografů kteří nemusí produkovat desítky nebo stovky obrázků týdně a výdaj za expozimetr/flashmetr v řádu tisíců korun je pro ně nad jejich schopnosti nebo chuť investovat. Tam je argument že "to přece vidím na histogramu" přijatelný - nakonec jejich tvorba většinou nepřesáhne úroveň okresní výstavy fotografického klubu - jak formou tak obsahem.

 

Naprostou neznalost problematiky pak velmi hezky vystihuje výrok jednoho účastníka diskuse (mimochodem jinak poměrně zdatného fotografa): "Nikon má RBG histogram ne? Tak kouknu a vidim!" (pozn autora: mají ho všechny lepší DSLR, nejen Nikon).  

 

Co mne zarazilo je, že expozimetr částečně odmítali i fotografové, jejichž práce jsou prodejné (většinou fototesty modelek) a na ČR na velmi slušné úrovni. Opravdu jim stačí histogram? Znají pojem řízený kontrast? Nebo jsou takoví machři kteří to mají v oku? A nebo o expozici neví nic a spoléhají na techniku? To jsou otázky, které mne napadaly. Odpověď na ně přišla během přípravy výukových materiálů pro můj workshop, kde jsem se chtěl věnovat i kapitole řízeného kontrastu ve vztahu k charakteru portrétované osoby.

Histogram prapůvodně vznikl jako grafická pomůcka pro statistické zpracování fotografií. Jak se vyvíjela digitální fotografie, přidávali jej výrobci techniky do svých přístrojů pro rychlou grafickou reprezentaci nasnímaných hodnot. I když dnes mají DSLR vlastní histogramy pro každý barevný kanál, jsou informace které zobrazují ne zcela přesné a často vedou ke zkresleným představám toho co v obraze vlastně je (a hlavně co už tam není).

 

    Obrázek nám ukazuje, jak histogram reprezentuje tonální rozsah snímané scény. Každý pixel obrazu je anaylzován, číselně převeden na jas a je mu přiřazeno jeho místo v horizontální škále od bílé (255) po černou (0). Počet jednotlivých pixelů stejného jasu je pak zobrazen ve škále vertikání - laicky řečeno čím je sloupec vyšší, tím víc je stejných tónů v obraze.

Tato informace nám ale vůbec nic neříká o tom, jaký je v obraze kontrast, kolik je tam zábleskového světla a kolik světla okolního a jestli je objekt naexponován opravdu správně!
Tyto informace nám řekne až právě onen "zbytečný krám". Už jen z tohoto odstavce je jasné, že hlasy proti používání expozimetrů jdou především z řad lidí, kteří o expozici moc nevědí. A nebo jsou tak dobří grafici, že si potom celou scénu v podstatě kompletně překreslí (ale o těch bych opravdu nerad mluvil jako o fotografech).

 

Používání histogramu k určení exaktní expozice opravdu nestačí. Řekne nám jen, jestli se nasnímaná scéna "vejde" do dynamického rozsahu záznamového media a tedy jestli dostaneme tisknutelná data. Například ale v případě snímání scény hi-key/low-key už nám histogram bude podávat informace, ze kterých nevyčteme rozdíly v nasvícení pozadí a objektu nebo to, jestli černá vlevo v obraze bude opravdu černá i vpravo.

O kontrastu v obraze jsme již mluvili, stejně jako o míchání světelných zdrojů. Právě absence těchto informací vede k tomu, že se pak prodražuje postproces na fotografii - a někdy i dramaticky.

  Následující obrázek nám dá určitou představu o vztahu histogramu ke správné expozici. Na obrázku A) je naexponován bílý talíř tak, jak by jej vyhodnotila automatika přístroje, která se snaží srovnat scénu "na střední šedou" (18% černá). Bílý talíř je šedivý, ovoce podexponované, histogram je poměrně vyrovnaný (tedy "správný").

Na obrázku B) vidíme stejnou scénu naexponovanou podle měření externího expozimetru. Bílá je opravdu bílá, ovoce k nakousnutí :o), histogram ovšem ukazuje "přepal" - což je pro určitou část amatérské obce téměř smrtelný hřích :))) Příklad s tmavým předmětem ukazují obrázky C) a D). U obrázku C) si všiměte "přepalu", který způsobuje přeexponované ovoce, které se snahou srovnat expozici dostalo mimo dynamický rozsah záznamového media.

Stejně jako v předchozím případě zjišťujeme, že externí expozimetr s možností měření dopadajícího světla nám dává výrazně přesnější výsledky než vestavěná automatika měřící světlo odražené od snímaného předmětu. 

 

Teoreticky bychom se správné expozice u světelně jednodušších scén mohli dopídit také použitím šedé tabulky ze které bychom odečetli expozici vestavěným expozimetrem DSLR. Tato metoda nám ale u světelně složitějších scén - kdy potřebujeme "ukočírovat" více světelných zdrojů - nepomůže, nemluvě o měření záblesků.

  Na dalším obrázku je opět hezká demonstrace toho, co nám histogram neřekne - jaký je kontrast. U všech variant obrázku vidíme poměrně hezky vyrovnaný histogram, ale kontrastní poměr použitých světel je naprosto odlišný. 

 

Dalším problémem pokud pracujeme pouze s přibližným odhadem expozice je zpracování v počítači. Úpravami v editoru dochází ke ztrátám informací, jak to hezky ukazuje následující obrázek. Z histogramu se stane "vylámaný hřeben", ve kterém chybí datové informace. Reprodukovatelnost takového souboru dat pak sebou nese riziko nepřesného tisku přechodů mezi jednotlivými barvami. Použitím externího expozimetru dosáhneme exaktní expozice již při stisku spouště. Kromě ztráty části dat při nutnosti následných úprav expozice nám tento postup také výrazně šetří čas strávený nad úpravami. Což při práci na katalogu může nést až desetitisícové úspory!

Práce s digitálním médiem nese - především s ohledem na náchylnost na přeexpozici - určité znaky, které známe ze stylu práce s inverzními materiály. Pokud člověk na tyto limity dbá a učí se s nimi žít, je vše na dobré cestě. To platí především pro začínající fotografy. Pokud se člověk při práci spoléhá na to, že "to nějak vyjde, si s tím pak v photoshopu pohraju" - možná by nebylo od věci začít myslet jinak.

 

A co vy? Jak jste na tom?